Úvodní strana >> Městská část >> Historie>> Vzpomínky pamětníků
 Vzpomínání paní Evy Hrbkové - 25. března 1945
Naší knihovnu navštívila dne 22. března 2012 kbelská rodačka paní Eva Hervířová, rozená Hrbková a sepsala pro nás tyto vzpomínky na květnou neděli 25. března 1945:



 „...Před 67 lety byla  krásná květná neděle, ale spíš to byla neděle „krvavá“, což tenkrát nemohl nikdo tušit, co ho v tento den čeká. Ani moje celá rodina nic netušila, bylo nás celkem sedm, moje rodiče, dvě sestry – roční Zdenka a šestiletá Jana, mně bylo devět, babička s dědou a jejich syn.

Get Adobe Flash player
Začalo to, když jsem přišla kolem poledne se sestrou z kbelského kostela domů. V kostele jsme byly „světit kočičky“ na velikonoce v domnění, že nás Pán Bůh ochrání s celou rodinou. Přišly jsme domů do Nekvasilovy vily, ani nám maminka nestačila dát oběd, když začaly houkat sirény. Nálety byly skoro obden, ale nikdy se nic nestalo, ale tento den byl pro nás a ostatní, kteří tam padli, osudným.

Tatínek nás všechny popadl a museli jsme utíkat přes pole do rokle. Tam ale byli němečtí vojáci s protileteckými děly, což nikdo nemohl tušit, ale to už bylo pozdě. Tatínek s ostatními zalehli do křoví, ale mě babička popadla za ruku a utíkala se mnou na druhou stranu rokle, daleko od ostatních. Zalehla mě svým tělem, čímž mi zachránila život a sama při náletu zemřela. Střepiny z bomb mě zasáhly do levé ruky, o kterou jsem málem přišla. Ta hrůza trvala snad dvě hodiny, pak přišli vojáci a všechny, kdo přežil, odnesli na kraj silnice, kde nás pak naložili na náklaďák a odvezli do kbelské obecní školy a odtud do Prahy na Bulovku. Cestou jsem omdlela pro velkou ztrátu krve a probudila jsem se až po několikahodinové operaci ruky na pokoji v nemocnici.

Jako zázrakem jsem o ruku nepřišla, ale mám ji dodnes těžce postiženou. V nemocnici jsem byla přes rok, než mě dali doktoři trochu dohromady. Nejhorší ale pro mě bylo, když jsem se až po víc jak roce dozvěděla, že celá moje rodina už nežije; ani na pohřbu jsem nemohla být. Všichni byli pohřbeni do společného hrobu ve Vinoři. Nakonec se mne ujala teta, která mne vychovávala až do mých 18 let v Ústí nad Labem.
Nyní žiji v Kladně, kam jsem se se svým manželem přestěhovala. Ze Kbel jsem nedobrovolně odešla 25. března 1945 a jsem ráda, že jsem se sem mohla ještě jednou podívat. Každý rok si 25. březen připomínám a nikdy nezapomenu na moje rodné Kbely, které jsou dnes mnohem krásnější...“
Eva Hervířová, roz. Hrbková, bytem Kladno

Get Adobe Flash player

 Blaierova cukrárna - Vyprávění o jednom kbelském domě a jeho obyvatelích
Vyprávění o jednom kbelském domě a jeho obyvatelích

Nachází se na křižovatce ulic Mladoboleslavská a Hornopočernická  (dříve Satalická) a postavil ho v r. 1928 František Blaier s kbelskou rodačkou Antonií, rozenou Papežovou. Zadlužili se, a protože p. Blaier byl vyučený cukrář a oba byli pracovití, otevřeli v domě cukrárnu. Začátky nebyly lehké, oba se moc nadřeli. Peněz nebylo nazbyt, vše museli zvládnout jen sami dva. Nejhorší byl počátek 30. let, kdy v době krize často nebylo ani na splácení hypotéky. Paní Antonie po létech nejednou vzpomínala, jak byla celý den v obchodě, večer po jeho zavření musela ještě provozovnu uklidit, připravit Františkovi suroviny, aby se hned brzy ráno mohl pustit do práce. V té době neexistovaly velkovýrobny, každý cukrář si pekl cukroví, zákusky i dorty sám. A podle pamětníků je měli u Blaierů výborné. Aby překlenuli špatná léta, jezdil František v létě se zmrzlinářským vozíkem až na Václavské náměstí do Prahy. V neděli vypomáhala Františkova dcera z prvního manželství Jiřina. Později, když se vdala a přestěhovala do Kbel, pomáhala v obchodě již pravidelně.
V průběhu 2. světové války se konečně podařilo dluhy splatit, už měli pomocnou sílu na úklid a později zaměstnali i číšníka.

Get Adobe Flash player

Při bombardování Kbel v r. 1945 dostal domek zásah dvěma leteckými bombami. Jeho obyvatelé, díky tomu, že byli schováni ve sklepě, šťastně přežili. Bylo však potřeba vyměnit střechu a provést další opravy.
Po válce svitla naděje, že přijde klidnější život. Těšili se tím, že v té době již prosperující živnost převezme starší vnuk, který se začal učit cukrářem. Ale přišel rok 1948. Počátkem 50. let jim byl domek včetně cukrárny vyvlastněn, do podkrovního pokojíku byla nastěhována nájemnice a z cukrárny se stal obchod s lahůdkami Pramen. K bydlení jim zůstaly dvě malé místnosti v přízemí, příslušenství měli společné s nájemnicí i Pramenem. Důchod nedostal ani František ani Tonička. Krátce byli zaměstnáni ve svém bývalém obchodě, ale pak museli hledat nějakou jinou práci. Oba ji našli v Leteckých opravnách ve Kbelích. František, kterému v té době bylo už kolem 68 let, jako pomocný skladník, Tonička ve svých přibližně 55 letech začala pracovat na směny v těžkém provozu galvanovny. Krátce nato dostal František infarkt a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu musel zaměstnání opustit. Tak vydělávala na živobytí pouze Tonička. František se tím vším dlouho trápil. Nakonec svůj těžký osud psychicky neunesl a jednoho dne, když přišla Tonička ze zaměstnání, našla manžela mrtvého. Vzal si život. Tonička ho přežila o 12 let, nezatrpkla, dál se věnovala s láskou rodině a zemřela v r.1974 ve svých 77 letech.
Počátkem 60. let, když obec zjistila, že nemá prostředky na údržbu vyvlastněných domků, vrátila je původním majitelům. Nájemnice se odstěhovala, protože však údajně nebyly ve Kbelích k dispozici žádné jiné prostory, prodejna Pramenu musela zůstat. Až do jejího zrušení v r. 1985 se lahůdkářství stále říkalo u Blaierů. I když ti mladší už vlastně nevěděli proč.
Později majitelé domek přestavěli pouze na obytný a v současné době v něm žije Blaierova pravnučka s rodinou.

Get Adobe Flash player

 Historie domu pekaře Antonína Burdy
Historie domu pekaře Antonína Burdy

Historie domu v Železnobrodské (dříve Čapkově) ul. č. 148/21 a vedlejšího domu č. 49/23 je nerozlučně spjata s postavou pekaře Antonína Burdy.
Narodil se  9.12. 1888 v Berouně v rodině pekařského pomocníka Františka Burdy a jeho ženy Anny. Vyučil se pekařem a výučný list získal v r. 1905. Dle dochované pracovní knížky vystřídal na „zkušené“ více než 25 zaměstnavatelů  a všichni s ním byli bez výhrad spokojeni. V r. 1916 odchází na vojnu a později na frontu, kde je raněn. V květnu 1918 si bere za manželku Annu Tuškovou
z Kostelce nad Labem. V roce 1919 se jim narodí jejich jediné dítě, syn Jaroslav.
V roce 1930 ohlašuje pekařskou živnost ve Kbelích, kde kupuje dva vedle sebe stojící domky -  č.p.148 a 49. Přízemní domek č. 148 slouží jako pekárna a obchod, vedlejší dům č. 49 slouží částečně jako obytný a zčásti  jako sklad pro
pekárnu. Obchod slouží nejen jako prodejna pečiva, ale i k prodeji potravin a nápojů. V roce 1933 obdrží Antonín koncesi na prodej denaturovaného lihu. Vlastní i koňský povoz a své výrobky je tak schopen rozvážet. V roce 1939
dům č. 148 výrazně přestavuje a rozšiřuje, přibývá patro, obytné podkroví a místnost pro pekařského pomocníka. V témže roce umírá jeho žena  Anna. Naproti  tomu dům č. 49 zůstává bez velkých stavebních úprav patrně již od roku 1848, podle letopočtu nad vchodem.
Syn Jaroslav úspěšně studuje, po absolvování reálného gymnázia pokračuje na vysoké škole ekonomické. V roce 1939 jsou však vysoké školy zavřeny nacisty a Jaroslav tak studia přerušuje. V roce 1941 se žení a v roce 1943 se jeho ženě Vlastě narodí dcera Iva a v roce 1946 dcera Jaroslava. Díky píli rodiny živnost prosperuje, v pekárně pomáhají syn Jaroslav i snacha Vlasta.
Po roce 1948 je živnost komunisty zrušena, Antonín a jeho syn Jaroslav musí nastoupit do  Vysočanských pekáren, snacha Vlasta do Leteckých opraven do
galvanovny. Domy sice vyvlastněny nejsou, ale místním
národním výborem jsou násilně přiděleni podnájemníci. Rodina majitele je vystěhována do podkrovního bytu a když později dcery zakládají vlastní rodiny, nemají zpočátku kde bydlet. V prostorách zabraného obchodu je umístěno agitační středisko, později prodejna knih a nakonec klubovna svazu invalidů.
Antonín Burda odchází v 67 letech v roce 1955 do penze se směšným důchodem. Umírá v roce 1970. V průběhu let se podnájemníci různě střídají, poslední odcházejí v 70-tých letech a oba domy tak můžou opět
plně sloužit velké rodině původního majitele.

Nový dech
Radostnější historie domů se začíná psát po roce 1989. Ještě v listopadu 1989 se začíná  v prostorách bývalé prodejny scházet Občanské fórum v čele s p. Žďárským, současným kbelským starostou. Prostory jsou zapůjčeny se svolením
Jaroslava Burdy, který neskrývá nadšení, že se dožil pádu komunistického režimu. Bohužel umírá v prosinci téhož roku, takže mizí naděje na vzkříšení pekařské živnosti. Přesto se jeho vnuk Ivo Dvořák, spolu se svým otcem Karlem,
rozhodují obchod znovu otevřít a to jako prodejnu drogerie a barev - laků. Chtějí navázat na tradici 1. Republiky a proto obchod otevírají v srpnu 1991 pod názvem Droguerie a tak trochu v „retro“ stylu. Postupně dochází k rozšiřování
sortimentu, a to hlavně o míchání barev a autolaků. V roce 2004 dochází k transformaci na společnost HIT COLOR s.r.o., která provozuje obchod dodnes a firmu CYAN s.r.o., která se specializuje na velkoobchodní prodej potřeb pro
autolakovny. Dům č. 49 v současné době slouží k bydlení Jaroslavě Vrbové a jejímu manželovi Vladimírovi a je citlivě udržován a postupně rekonstruován. Spolu s kolektivem spolupracovníků a rodinou věříme, že Antonín Burda by
byl na pokračovatele svého odkazu hrdý.

Poděkování
Rád bych zde poděkoval svému otci Karlovi, který ač bez zkušeností  z obchodu se mnou bez váhání šel do projektu otevření obchodu, své matce Ivě, která nám
věřila a souhlasila se zástavou domu bance kvůli úvěru a také všem dalším, kteří nám drželi palce. A hlavně Vám, našim zákazníkům, kteří jste si k nám našli cestu. Doufám že Vám budeme moci sloužit ještě mnoho let.
Za pomoc s historickými daty a spoluautorství děkuji své tetě, Jaroslavě Vrbové, vnučce A. Burdy.
Ivo Dvořák, pravnuk A. Burdy
Jaroslava Vrbová vnučka A.Burdy